O Bibli...

Co je to Bible?

Bible (z řeckého τ βιβλíα ta biblia knihy, svitky) je soubor knih, které křesťanství považuje za posvátné a inspirované Bohem. Bible je označována též jako Písmo svaté, některé církve jej označují také jako slovo Boží. Lze se také setkat s označením kniha knih.

První část bible tvoří Starý zákon, který obsahuje židovský soubor posvátných knih (tanach), který křesťané převzali z židovství. Tato část spisů je oběma náboženstvím společná, židé ji ovšem jako bibli neoznačují; v akademickém prostředí se spisy společné židům i křesťanům označují jako hebrejská bible. Starý zákon je z velké části napsaný v hebrejštině, některé části aramejsky a řecky.

Druhá část bible, Nový zákon, je specificky křesťanská a na Starý zákon navazuje; podle víry církve je vlastní obsah Nového zákona, totiž zpráva o Ježíši Kristu a jeho osoba naplněním očekávání starozákonních spisů. Nový zákon je sepsán řecky.

Z čeho se Bible skládá?

Nejstaršími knihami bible jsou tzv. knihy Mojžíšovy, známé též jako Tóra či Pentateuch. Jsou sepsány hebrejsky. Původní židovská i křesťanská tradice považuje za autora těchto knih Mojžíše, současná biblická věda hovoří o více redaktorech knih a více pramenech.

Hebrejská bible obsahuje krom Tóry (תורה) ještě Proroky (neviím נביאים) a Spisy (ketúvím כּתובים), dohromady se tomuto korpusu říká též tanak (תנ־ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (Daniel, Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují Kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů.

V době přelomu letopočtu Židé již hebrejsky nemluvili, avšak mluvili řecky či aramejsky. Tehdy začíná doba překladů hebrejské bible - nejvýznamnějším z těchto překladů je Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své "Písmo". V té době vznikají též židovské překlady či parafráze známé jako targumy.

Od 40. let 1. století vznikají až do konce století texty Nového zákona, psané v řečtině. Ty se postupně stanou společně se starozákonními texty součástí křesťanské sbírky posvátných spisů, zvaných bible.

V běžných edicích Bible je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše (až na některé knihy, např. Abdijáš, které jsou tak krátké, že ani nemají kapitoly, jen verše). Obojí dělení (na kapitoly a na verše) je křesťanského původu. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203. Na verše kapitoly rozčlenil o něco později Robert Estienne neboli Stephanus, který jako linguista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu. K tomuto rozdělení textu na verše došlo v roce 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická.

Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří vydavatelé používají.

Své vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské.

Překlady Bible

Starověké překlady
Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Překlady, pořízené před začátkem letopočtu a v prvních staletích po Kristu jsou významné nejen proto, že často byly a jsou dodnes oficiálními verzemi mnoha církví, ale i z důvodů textové kritiky, která jejich prostřednictvím postupuje k objevení původní verze biblických knih.

Řecké překlady
Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv. Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu překladatelů). O několik století po ní, od 2. do 3. století, vznikly další překlady Starého zákona do řečtiny (viz Starořecké překlady Bible).

Syrské překlady
Než byl vůbec do syrštiny přeložen Nový zákon, existoval již kompilát ze čtyř evangelií, tzv. Tatiánův Diatessaron. Další, pozdější překlady Nového zákona jsou: Starosyrský překlad Nového zákona, jeho revize v Pešitě, Harkelův Nový zákon či Filoxenův Nový zákon. Nejstarším překlady Starého zákona do syrštiny je verze nacházející se v Pešitě; druhým významným překladem je Syrská hexapla.

Latinské překlady
Nejstarším latinským překladem je tzv. Vetus latina, která vznikala mezi 2. a 3. stoletím. Nejedná se o ucelený překlad, ale obecně o latinské překlady všech biblických knih pořízených před Jeronýmem. Velmi význačným překladem do latiny je tzv. Vulgata, jejímž základem jsou Jeronýmovy překlady většinou z hebrejské předlohy Starého zákona. Vulgáta postupně nahradila a od karolinské doby téměř zcela vytlačila Vetus Latinu. Vulgáta, oficiální text západního křesťanství po celý středověk, doznala v průběhu staletí různých verzí a přepracování. Ve 20. století pak vzniká péčí benediktinských mnichů nový překlad vycházející z poznatků moderní biblické vědy, tzv. Nova Vulgata.

Staroslověnské překlady
Velmi významným počinem byl též překlad Písma do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem Cyrilem a Metodějem během jejich velkomoravské mise (poč. 862. Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice.

Koptské překlady
Koptské biblické rukopisy obsahující všechny knihy bible jsou známy až z 10. a 11. století. Přesto již ve třetím století po Kr. byly do koptštiny, konkrétně do Sahidského dialektu. Jelikož byl později tento dialekt potlačen dialektem bahairským, byly biblické knihy přeloženy do tohoto dialektu. Bahairské manuskripty jsou dochovány již z 4. a 5. století. Jejich předností je skutečnost, že v případě Nového zákona staví na tzv. alexandrijském textu (viz Textové rodiny Nového zákona).

Arménské překlady
Do Arménie se křesťanství dostalo ze Sýrie, což mělo vliv i na první arménské překlady. Literární (vlastní i překladová) tvorba byla umožněna, když Mesrop Maštoc vytvořil v roce 406 arménskou abecedu. Sám Maštoc a několik jeho spolupracovníků pak přeložili Písmo, liturgické texty a některé texty církevních Otců, zvláště syrských.

První překlad byl vytvořen na základě předloh jak syrských, tak řeckých (v tom případě se u Starého zákona jednalo o Lúkianovu verzi). Druhý překlad nebo revize (těžko posoudit) vznikl již na základě řeckého střídavě hexaplárního a Lúkianova textu. Evangelia první verze byla přeložena ze syrštiny, v druhé verzi již z řečtiny patrně na základě textu raného byzantského typu.

Přesto i druhý překlad kopíroval rozsah syrského kánonu; v kánonu chybělo Zjevení Janovo, 2. list Petrův a navíc se zde nacházel apokryfní 3. list Korintským. Starozákonní kánon obsahuje knihy v závislosti na Septuagintě s výjimkou 4. knihy Makabejské; navíc některé rukopisy obsahují 4. knihu Ezdrášovu a Závěť dvanácti patriarchů. Kniha Zjevení, 4. kniha Ezdrášova a Sírachovec se začaly objevovat častěji poté, co se Arménie v Kilikii dostala do styku se západním křesťasnstvím a jeho Vulgatou.

Moderní překlady
Celá Bible nebo její část byla přeložena do 2 123 jazyků. Každého roku se jí vydává více než 60 miliónů výtisků.

České překlady
Ve 14. století vznikají nejstarší české překlady - např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská.

Nejvýznamnějším a nejznámnějším českým překladem je Bible kralická ("Šestidílka", 1579 - 1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677 - 1715.

Ve 20. století se objevují např. překlady Hejčlův, Colův, Žilkův, Petrů a další.

Český ekumenický překlad vznikal v letech 1961 - 1979. Byl tvořen metodou dynamického ekvivalentu, tj. překlad myšlenky myšlenkou. Je tedy poměrně volný.

V 90. letech byl kralický překlad převeden do moderní češtiny jako Nová Bible kralická - v tomto překladu byly odstraněny archaismy a použita moderní větná stavba. V posledních letech se objevil také parafrázovaný překlad Nového zákona Slovo na cestu. Zvláště pro liturgické použití užívá se v římskokatolické církvi dnes běžně překladu dr. Bognera (tzv. liturgický překlad).

Z pohledu katolíka

Slovo
V době plné frází nepovažuje řada lidí slovo za nic jiného, než za prostředek dorozumívání a předávání informací. A přece: i obyčejná slova mohou účinně působit! Mají moc dávat a budovat život (povzbuzení, podpora...), ale též bořit a ničit (pomluva, lež, hana)... Již pisatelé Bible Starého zákona nechápali slovo pouze jako zvuk pro přenos informace. Chápali ho i jako "událost" a "čin".

Boží Slovo
Slovo, které Bůh vyslovuje, je takové, jaký je sám Bůh.
On je se svým slovem zcela totožný. Slovo u Boha znamená totéž jako čin (viz výše). Co Bůh vyslovuje, to se také děje: "On řekl - a stalo se" (Žl 33,9). Poté co se lidstvo odloučilo od Boha a nemohlo mu již více "hledět tváří v tvář" - tedy když člověk již nemohl Bohu rozumět, učinil Bůh rozhodující krok: Boží slovo na sebe přijalo lidskou podobu - kterou je Boží Syn, Ježíš Kristus. Ježíšovo působení stojí především na slovech, která jsou zároveň i činy. Jsou v něm vždy spojené vjedno, ať už uzdravuje nemocného nebo nasycuje zástup.
"Ježíš je Slovo Otce, které bylo darováno lidem, aby odhalilo tvář Boha" (Jan Pavel II.).
"Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Všecko povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest." (Jan 1,1.3)

Boží Slovo a Bible
Bible je Boží slovo, které na sebe přijalo podobu psaného lidského slova. S Boží mluvou se totiž nemůžeme setkat nikde bezprostředně. Proto se k nám dostává lidským způsobem, prostřednictvím lidské řeči... Bible je cele Boží i cele lidská. Není pouhým souhrnem věroučných pravd, nebo katechismem. Je prostředkem dialogu Boha s člověkem.
Svým slovem oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky všechny lidi jako přátele a setkává se s nimi. (Podle Dei Verbum, čl. 2)

Boží Slovo pro každého
"Boží slovo projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte." (Srv. 1Tes 2,13)
Boží slovo má moc překonat to nejnebezpečnější zlo ve světě, totiž zlo, které je v nás samých. Má moc proměnit naše nitro. Toto slovo má dále moc každého z nás přivést k Otci a shromáždit nás kolem něho. Aby v tobě Boží slovo mohlo účinně působit a projevovat svou sílu, je třeba Boha a jeho slovo poznávat, důvěřovat mu a nechat se vést jeho Duchem. Duch totiž Boží slovo oživuje a zasazuje do tvého konkrétního života (srv. Jan 6,63-68; 2Kor 3,6).